Inge

aneb Jeden kousek o pomíjivosti mládí a krásy...

Inge byla z těch žen, které dokázaly člověka zaujmout na první pohled. Velké modré oči, špinavě blonďaté vlasy, které se konci mírně kudrnatěly a ústa, která uměla ve spolupráci s pohledem očí vykouzlit ten nejtajemnější úsměv, jaký jsem kdy viděl, úsměv nevinný i dráždivý dohromady. Její tvář byla až dětsky hladká, postava i vznešený styl chůze odpovídaly té spoustě hodin, které Inge věnovala běhání i jinému sportování, ale při tom všem stále působila tak nějak přirozeně; že je taková, jakou si ji příroda přála mít.

Už si ani nevzpomenu, jak nás osud dal dohromady, dokonce si ani nejsem jistý, mohu-li to, co bylo mezi námi, nazvat vztahem. Ale byly to týdny plné vášně, na které se nezapomíná, Inge byla totiž v mých očích skutečným ztělesněním dokonalosti. Vždy, když se mě dotkla, se mi rozbušilo srdce a po celou dobu toho, co mezi námi bylo, jsem byl ve chvílích s ní zvláštně nejistý. I proto, když mi jednoho dne oznámila, že už jí to se mnou nebaví a jde pryč, mě to hodně vzalo, bylo to jako jistý druh závislosti. Inge mohla mít každého, na koho si ukázala, věděli jsme to oba a mě to i mírně vzrušovalo; doteď nevím, proč tomu vlastně tak bylo, každopádně když jsem se na to všechno potom díval s odstupem, bylo mi jasné, že to ani jinak skončit nemohlo – Inge byla příliš požitkářská, jako motýl, který přeletí na jinou květinu, když se mu omrzí vůně té předchozí.

Uplynulo několik let a já přijel do svého rodného města na návštěvu k rodičům. Po pár nevydařených pokusech zapustit zde kořeny jsem to vzdal a přesídlil téměř na druhý konec republiky. Vracím se zde vždy rád, ale mám takový pocit, že je to právě kvůli vědomí, že zde nemusím zůstat natrvalo a po víkendu opět odjedu pryč. Mé první kroky po příjezdu vedly do hypermarketu u hlavní komunikace vedoucí do města. Bylo potřeba sehnat nějakou láhev vína, abych k rodičům nejel naprázdno a také mi má silná závislost na nikotinu připomínala, že je nutno dokoupit zásoby cigaret.

Vše se mi podařilo vyřídit během chvíle a odcházel jsem od pokladny, když v tom náhle jsem za vedlejší kasou zahlédl postavu kráčející tak, že mě to doslova praštilo přes nos. Vždyť je to Inge! Ale…přesto jsem ji vůbec nepoznával. Její postava jasně ukazovala, že sport už k jejím zálibám dávno nepatří, kolem ní pobíhalo dítě s pusou od čokolády a za ruku jí drželo další, mladší dítě. Druhá její ruka svírala nespočet igelitových sáčků nacpaných k prasknutí. Její tvář, ještě před nedávnem tak hladká a krásná, byla zorána hlubokými a ostrými vráskami kolem očí a nesla napůl rezignovaný a napůl ustaraný výraz matky, která zůstala sama na domácnost s dvěma ratolestmi. Vlasy, se kterými jsem si ráno, když ještě spala, vždy s radostí pohrával, byly teď nevzhledné, mastné a barvením poničené střapance. Ona pozitivní energie, které vždy měla na rozdávání a kterou mě také úplně dostala, byla teď ta tam, jako by jí někdo úplně vysál, až do posledního zbytku a ona jen přežívala z jakési setrvačnosti. Jedno z dětí se jí vytrhlo a běželo k protějšímu stánku, ale včas po něm sáhla. Vztáhla po dítěti ruku, která kdysi byla až nadpřirozeně hebká a každý její, byť třeba nezamýšlený a letmý dotyk, byl jako to nejláskyplnější pohlazení, dnes to však byla šlachovitá ruka připomínající seschlou švestku posetou skvrnami. Když tehdy ve mně Inge vzbuzovala už jen svou přítomností kouzelné pocity vzrušení a omámení, dnes to byly dojmy připomínající soucit či znechucení, pravděpodobně asi obojí dohromady.

To vše trvalo jen pár vteřin, ale před očima mi za tu chvíli proběhly všechny ty divoké noci s Inge tehdy, před lety, a do toho prostupoval obraz té zničené ženy, která teď stála pár kroků ode mě. Přeběhl mi mráz po zádech, vzal jsem svou tašku s nákupem a kvapně prošel kolem ní směrem ven z obchodu. Tu noc jsem nemohl usnout.

fotografie